TENIS...

Vždycky mě fascinovali lidé, kteří jsou "blázni do sportu". Musím říct, že v pohledu na sport bychom si skvěle rozumněli s panem Horníčkem. Vždyť pronesl památnou větu: "Miluju pohyb. Celé hodiny se na něj dovedu dívat." Já jsem to samé - fascinují mne kluci v trenýrkách, kteří dobrovolně běhají za míčem 90 minut. Miluju krasobruslení. Když jede Sáblíková, tak miluju i rychlobruslení (jako většina národa). A když tato extrasportovkyně vyhraje zlato, mám chuť vzít do ruky elektronickou tužku a provést důkladnou analýzu celého závodu.
Tenis mě ale neustále míjel. Maličkým přiblížením byla platonická láska a obdiv mé kamarádky Olgy k muži jménem Pete Samprase - o něm jsem věděla asi tolik - je to chlap, co dobře hraje tenis (zřejmě slušnej oddíl), je chlupatej a hází propocený trička do diváků. Ble.
Před rokem v době předvánoční jsem pekla obrovský dort k 50. narozeninám - tenisovou raketu.

No a letos... k 51.narozeninám je to zase dort s tenisovou tématikou :-) Wimbledon - místo sněhově bílých oblečků jako z reklamy na Ariel a jahod se smetanou. A taky místo velké výhry Petry Kvitové.
Já zkoušela hrát tuto elegantní hru pouze jednou. Pamatuji si to jasně. Měla jsem na sobě tepláčky fialové barvy a zelené gumáky obalené čímsi, co mělo být původně antukou. Na vesnickém plácku vedle smrdícího bahňáku jsem se snažila dostat ušmudlaný míček přes potrhanou sí't a upoutat tím pozornost místních playboyů. Avšak otylá amatérka v gumákách je evidentně zaujala pouze svým legračním forehandem... a stylem, který velmi neurvale nazvali "pravá česká plácaná". Ach to dětství...!
No řekněte - co všechno se člověku nehoní hlavou když peče dort?